pavel karous

Geometrie x společnost

Vztah geometrie a lidské společnosti

Při hledání a odkrývání skrytých formálních i obsahových spojitostí produktů lidské společnosti a geometrických struktur jsem se zaměřil na techniku. K pozorovaní jsem si vybral především dopravní prostředky, průmyslové, zemědělské i válečné stroje a užitkovou architekturu, kde jsou nároky na praktičnost výrobku nejvyšší a logika stavebnosti objektů nejzřetelnější. Jsou totiž vytvořeny inženýrem, který se při konstrukci nástroje řídí především jeho funkcí, a přitom je omezován ekonomickými faktory a danými fyzikálními silami, stejnými jaké ovlivňují procesy v přírodě, a je tedy blíže matematickým zákonitostem, než umělecký designér podléhající dobovému vkusu.

Kdyby jste geologovi, znalého mineralogickou morfologii, ukázali zjednodušený model karoserie českých vlaků ze 70. let nebo korbu transportéru UN, snadno by si ho mohl splést s  krystalem wolframu nebo sádrovce.  Naopak inženýr, hledající optimální tvar pro opancéřovaný tank, který by měl mít co možná nejmenší váhu a zakřivení, po kterém by nepřátelské projektily co nejvíce sklouzávaly, by v encyklopedickém přehledu minerálů určitě našel inspiraci. Podobně  konstruktér karoserie pražské tramvaje, která je opatřena řídící kabinou v obou směrech kvůli jejich snadnější manipulaci na konci dráhy a musí mít tedy i výstupy po obou stranách, střecha i podvozek mají z nutnosti zkosené tvary (aerodynamika, minimalizaci koroze, vliv nerovnosti terénu...), zákonitě dojde ke  tvaru nějakého ve třech osách symetrického krystalu.     

Krystaly minerálů, primitivní a nebezpečné viry, DNA, RNA, základní stavební kameny organismů mají něco společného, jsou jakýmsi prvním nepodařeným pokusem přírody o život. I přes svojí překvapující schopnost sebereplikace živými ještě nejsou a chovají se tedy spíše jako stroje. Jde vlastně o makromolekulární nanotechnologii, roboty ze kterých se teprve evolucí život vyvinul. Člověk, kopírujíc  přírodu, dává logicky i instinktivně  strojům tvar těchto elementárních forem v podvědomé snaze vdechnout  život svým nástrojům - golemům. Funkčnost tvarů našich výrobků odpovídá zákonitostem přírody, která ekonomicky zabaluje své výrobky co nejefektivněji.

Podobným principem, jakým jsou pravidelně uspořádány krystaly v drúze,  vybudováná šnečí ulita, staví si své sídliště společenský hmyz,  se řídí i tvorba společenského zdomácnělého primáta - člověka, který je rovněž produktem přírody.

Výtvarné práci předcházel zájem o biologii, evoluci, sociologii, matematiku, stereometrii, teorii chaosu a minaralogii. Při zkoumání některých přírodních útvarů a struktur (krystaly, architektura hmyzu ...), polických a geometrických symbolů a znaků, půdorysů budov (hlavní stan americké armády Pentagon, letohrádek Hvězda, kostel Na Zelené Hoře, Coloseum v Římě atd.), tvaru nástrojů, zbraní a průmyslových objektů, mi načerpané znalosti pomohli uvědomit si  některé neočekávané souvislosti.

Všechny tyto objekty živé i neživé přírody se vyznačují jistou symetrii, která jak se podle moderních poznatku fyziky, základním principem celého vesmíru. Každý druh částice mikrostruktury vesmíru má svůj doplňující protipól antičástici (např.pozitron) jenž jsou dohromady stavebními dílci makrosvěta. Zajímavá je i teorie symetrie mezi čtyřmi základními silami (gravitačními,elektromagnetickými, slabými a silnými) . Současné vědecké publikace o zákonech univerza se jenom hemží takovými pojmy jako kalibrační symetrie, zrcadlitá symetrie, supersymetrie spojená s pojmem superstruny apod. Známý americký fyzik Brian Green ve své knize Elegantní vesmír napsal: „...příroda přistupuje ke každému okamžiku a ke každému místu rovnocenně - symetricky - zajištěním pokaždé stejných fundamentálních zákonu. I na fyzika, podobně jako na umělce či hudebníka, působí symetrie uspokojujícím způsobem, zvýrazňuje řád a soulad ve fungovaní vesmíru. Elegance bohatých, složitých a rozmanitých jevů zjevujících se z jednoduché sady univerzálních zákonů je přinejmenším částí toho, na co myslí, když se dovolávají slova „krása"." Fenomén symetrie  jsem uplatnil ve svých obrazech a instalaci, ale spokojil jsem se běžným chápáním symetrie jako zrcadlového obrazu, jenž vytváří port reality do jiného prostoru „Říše za zrcadlem".

Moje práce spočívala ve fotodokumentaci různých druhů kombajnů (např. východoněmecký Fortschritt a Gloria nebo sovětský Kolos), používaných v Československu v období "normalizace", důvěrně známých pražských tramvají, gigantického uhelného přepravníku a rypadla mosteckého povrchového dolu Ležáky a překvapivě siluet střech Pražského hradu. Snímky jsem digitálně upravoval a tisky přemalovával. Tvary karoserií, strojních zařízení a budov jsem podle perspektivního a stereometrického řádu různě symetricky množil, natahoval, deformoval a napojoval tak, abych podtrhl jejich jakoby ze základních geometrických segmentů sestavené části, zvýraznil základní patern nebo princip a podpořil tak dojem prostoru a násobením pak dovolil divákovy prožit tvar z více pohledů.Výsledkem pak jsou série obrazů Velká žeň 1 - 4, Povrchový úl 1 - 3 a  Střed střech, v nichž by měl divák zpozorovat abstraktní geometrické struktury a dešifrovat reálný segment, ze kterých je rastr sestaven.

Další prací je prostorová instalace v malé galerii Nové síně v areálu Voršilského kláštera. Tento objekt vychází ze stejného principu jako moje série obrazů. Na rozdíl od nich ale nepracuje s nejobjektivnějším záznamem reality - s fotografií, ale se skutečnou realitou - prostorem této malé galerie.  Malá galerie je rekonstruovaná, pro výstavní účely předělaná původně hospodářská místnost, která sloužila klášteru Voršilek v 18. století jako sklad potravin a nejedná se tedy o žádnou sakrální stavbu. Tato čistě účelová konstrukce se vyznačuje elegantními nosnými oblouky, což bylo v době baroka obvyklé konstrukční řešení, jak rozložit váhu stropu na boční stěny: Architektovi jistě nešlo primárně o estetický dojem. 

Moje instalovaná plastika navazuje na tyto asi půl metru široké oblouky, které se klenou nad prostorem galerie v polo-eliptické křivce.Doplňuje je, že se uzavírají v úplnou elipsu a zvýrazňuje toto jednoduché geometrické architektonické řešení. Instalace poukazuje na časté a výhodné použití kuželoseček v lidské tvorbě, jako nosný a budující prvek v architektuře, ale i jako pomocník při výpočtu drah vystřelených destruktivních, ničivých projektilů. Jistě není náhodou, že se elipsa objevuje jako dekorační a architektonický prvek nejvíce v období baroka, kdy Johannes Kepler objevil, že elipsa tvoří dráhu, po níž planety i samo lidstvo putují vesmírem.

Věřím, že tento pokus popsat a do jisté míry i vysvětlit formální výsledky lidské tvořivosti jazykem, kterým byla struktura světa napsána - matematikou, pomůže divákovi si uvědomit soustavnou propojenost s řádem vesmíru, kterému podléháme.Závěry, ke kterým jsem ve své práci došel, nemusí odpovídat skutečnosti, ale vychází z víry, že tvary, kterými se lidská civilizace obklopila, nevznikly samovolně v naší fantazii, že se jejich idea objevila již dříve v abstraktním prostoru matematiky, a že tuto ideu tvorby dávno před námi použila geniální příroda. 

design by onkubator